Když láska zavelí...rozum je v pr**** ^__^

Protože se v tom Hanage nemohla vyznat, rozdělila jsem to na barvy.

Lukáš: modrá

Honza: červená

„Co se ksichtíš?“ Zeptal se Honza. Lukáš se na něho zamračil.

„To je fuk.“ Znělo to...smutně. Lukáš to sice dobře skrýval, ale nebyl by jeho dvojče, kdyby to Honza nepoznal. Sice si někdy dooost hlasitě stěžoval, ale vůbec mu to nevadilo a když, tak jedině kvůli jeho skrytým citům.

„Tak mluv.“ Drcnul do něho, až si Lukáš musel sednout do křesla. Přitáhl si stoličku a podíval se na něj.

„Co ti mám povídat?“ Zavrčel. Že tě miluju? Pomyslel si.

„Co ti je?“ Honza měl dokonce i vyndaná jeho obvyklá sluchátka od mp3.

„Nic. Tak můžu jít?“ Nemůžu ti říct, že žárlim. Že žárlim na každej pohled, kterej věnuješ těm holkám, na každý slovo, který řekneš komukoliv jinýmu.

„Ne. Nejdřív mi hezky řekneš, co ti je.“

„Ty mě prostě nemůžeš nechat bejt, co?“ Neblbni bráško, radši se ode mě drž dál.

„Ne.“ Moc tě miluju na to, abych tě nechal smutnýho.

„Tak fajn! Zamiloval sem se, stačí?!“ Zavrčel Lukáš.

Honza se zatvářil jako nakopnutý štěně, ale byl to jen moment. Stejně by nemoh milovat mě. Pomyslel se odevzdaně.

„Tak si tim ti nepomůžu. Mám podobnej problém.“ Lukáš se zašklebil. Kdybys věděl.

„Tak můžu jít?“ Zvedl se náhle a narazil do Honzy, který se ho chytil, aby udržel rovnováhu a shodil ho tím na sebe.

„Co děláš?“ Sykl Lukáš a chtěl se zvednout, ale Honza náhle vymrštil ruce a omotal je svému dvojčeti kolem krku. Upíral na něj svoje hnědomodré hlubiny, tolik podobné těm Lukášovým.

„Lukáši...“ Začal takovým zvláštním hlasem a nevypadal, že by chtěl svého bratra pustit.

„No kdo jinej?“ Přerušil ho Lukáš. Bráško pusť mě, nebo to dopadne blbě. Nechci ti ublížit. Honza ně něho upíral nevinný pohled, který se ukázal, jen když byli sami doma. Já už to prostě nedokážu skrejvat. Napadlo Honzu.

Kousek se nadzvedl a přitiskl své rty na ty Lukášovy. Ten vytřeštil oči. Honza se na něho usmál tím svým krásným úsměvem.

„Proč´s to kurva uďál?“ Vyjekl Lukáš a vyskočil na nohy. Honza se taky zvedl a podíval se na své dvojče smutnýma očima.

„Proč??? Protože tě miluju.“ Odvětil prostě.

„Ses zbláznil, ne?! To je incest, ty vole.“ Promiň, bráško, ale nejde to. Honza na něho chvíli nešťastně koukal, pak se sebral a odkráčel do ložnice na druhé straně domu.

Nemluvili spolu u snídaně, na zastávce, v autobuse, ve škole...

Nemluvili spolu dva měsíce. Všichni si o ně dělali starosti, ale to bylo dvojčatům šumák.

Z učení ho vyrušilo ťukání na dveře ložnice, do které se dočasně nastěhoval.

Narušitel bez vyzvání vstoupil. Byl to Lukáš.

„Ahoj.“ Řekl tiše. Honza po něm šlehl nešťastným pohledem, který měl v poslední době v očích skoro pořád.

„Hmm, ahoj.“ Hlesl a otočil se zpět ke stolu. „Co chceš?“

„Promluvit si.“ Přešel k němu jeho bratr a otočil jeho židli k sobě.

„O čem?“ Podíval se na něho Honza vzdorovitě.

„O nás...“

„Není žádný MY. Bylo, ale TY si ho zničil!“ Mračil se na Lukáše.

„Já vim, ale pochop, nemělo by to budoucnost. Sme bráchové, byl by to incest a za ten se sedí(tím si nejsu jistá, ale tady jo), ty vole. Jenže...já už prostě nemůžu. Nedokážu tě každej den vídat a nemoct s tebou mluvit, nemoct se tě dotknout. Kašlu na rozum!!! Já...miluju tě a ať řekneš cokoliv, nezmění se to.“

„Cooože?“ Vyjevil se Honza a vytřeštil oči. Lukáš pokrčil rameny.

„Slyšel si.“

„Ale proč? Proč sakra? Proč si mě sakra odstrčil?“

„Tys mě neposlouchal? Je to trestný a taky sem nevěděl, co mám dělat, ono se ti nestane každej den, aby po tobě vyjel tvůj bratr.“ Rozhodil Lukáš ruce. Honza na něho koukal jako vyvoraná myš. Dokonce s pootevřenou pusou.

„Fakt mě miluješ?“ Hlesl tiše.

„Jo.“ Zašklebil se na něho Lukáš. Přiblížil svůj obličej těsně k obličeji svého bratra. Přimhouřil oči.

„A ty mě?“ Zašeptal a přejel si jazykem přes rty. Honza na sucho polkl a zčervenal.

„J-jo“ Lukáš se natáhl a spojil jejich rty. Honza ho objal kolem krku a víc se k němu přitiskl.

Polibek trval pár vteřin, nebo hodin. Kdo ví? Odtrhli se od sebe, až když jim došel vzduch.

Lukáš se pousmál a Honza mu to oplatil svým nádherným úsměvem. Tak sladkej a nevinnej. Napadlo Lukáše. Až na to, že miluje svýho bráchu. Ušklíbl se.

Přiměl svého bratra vstát a odtáhl ho k posteli, na kterou ho následně položil.

„Co to..?“ Začal Honza zmateně.

„Takhle to bude lepší.“ Usmál se Lukáš a sklonil se pro polibek. Honza mu omotal ruce kolem krku a stáhl Lukáše na sebe.

Ten mu sundal jeho zelené triko, aby měl lepší přístup ke krku svého bratra

Ráno už zase seděli s úsměvem spolu vzadu v autobuse. Oba měli mikinu zaplou až ke krku.

PS: Povídka je opět fiktivní, ovšem o opravdových dvojčatech. Opět si to vymyslely Akiyuu-chan s Hanage. Snad se to líbilo.

PPS: Jako vždy, chci KOMENTÁŘE.

Vaše Mono-chan