Když láska zavelí...rozum je v pr**** ^__^

Bylo, nebylo, v jednom království žil bohatý pán, jménem Fugaku Uchiha. Fugaku měl syna, Popelka, jehož matka zemřela při porodu. Jelikož chtěl, aby jeho syn nevyrůstal bez matky, znovu se oženil. Vzal si Konan z Modré Skalice. Ta měla své dva syny; nafoukaného Deidaru a hloupého Tobiho. Jashinžel, Fugaku měl vrozenou srdeční vadu, a tak netrvalo dlouho a ze všech jejich manýrů zemřel na infarkt.

Popelek ho velmi oplakával, ale Konan mu nedala moc času na truchlení. Ze jeho krásného pokojíčku se srdíčky na stropě do sklepa, kde měl na stropě akorát pavouky a skoro všechno(plyšáčky počínaje, panenkami konče). Udělal z něho jejich osobního sluhu.

Popelek si nestěžoval, utápěl se ve svém zoufalství a stal se EMO...kecám, neměl prachy.

Popelek se vzbudil...respektive ho vzbudil křik Konan, která po něm už zase něco chtěla. Pravděpodobně chtěla další papíry pro svoje skládání. Povzdychl si, oblékl si na sebe svůj pytel a vydal se i s hromadou papírů za Konan. Jelikož byla hromada mnohem vyšší než on, samozřejmě spadl ze schodů a skoro si zlomil nohu.

Když ho propustila, vydal se udělat snídani. Cestou potkal Deidaru v růžové noční košili, jak si prozpěvuje: „I feel pretty, I´m so pretty...1)“ Popelek jen protočil očima a pokračoval ke kuchyni. Málem se přizabil o Tobiho hračky(všimli jste si, že je Popelek mírné nemehlo?). Uvařil tu divnou věc, které Konan říkala zdravá výživa, přidal k tomu ten jejich překližkovej chleba a odnesl to „rodině“. Sám si pak naklepával steak na zítřejší večeři. Samozřejmě si málem umlátil prsty, ale jinak to bylo v pořádku.

„Každej správnej chlapeček, jí krvavej bifteček...“ Prozpěvoval si vesele písničku, kterou ho naučil jeho otec.

„Popelku, dělej! Dnes je TEN den. Pojede kolem PRINC s rodinou! Ať se všechno jen blýská!“ Křičela macecha, zatímco vybírala šaty pro Tobiho. Deidara vybíral modrý klobouk, který by se nejlépe hodil k jeho modrému oblečku.

Popelek už měl hotovo(no něco nechal na Sakuře a Ino), a tak nasedl na svého červenookého bělouše Itachiho a rozjel se na něm k lesu.

Mezitím se k domu blížil průvod, ovšem bez mladého prince.

„Iruko, kde je princ?“ Zeptala se QUEEN Kushina. Iruka přijel blíž na svém oslíku Mizukim.

„Nevím, Vaše Veličenstvo, vzal roha.“ Přiznal kajícně.

„Jako už zas?“ Ozval se Minato, ale to už dojeli k Uchihovu sídlu.

„Vítejte, vítejte!“ Klaněla se nadšeně modrovlasá žena v liščím kožichu. Za ní stál Deidara v modrých šatech a Tobi zabalený do peleríny.

„Jsem poctěn, že Vás tu mohu vidět.“ Klaněl se Deidara a flákl sebou, protože Sasuke si vzal Konanina slova k srdci a naleštil led tak, že se blýskal. Všichni se rozesmáli a pak navázali konverzaci na téma“ Deidara a ženění.

Popelek jel lesem, ovšem když uslyšel hlasy, zastavil a seskočil z Itachiho. Potichu se tam přiblížil, dvakrát si málem zlomil nohu a několikrát zapadl do sněhu, ale jinak se tam dostal relativně bezpečně. Uviděl nějakého blonďáka, hnědovláska a černovláska v drahých šatech s bambitkami, jak míří na ubohou lišku.

Hodil po nich svačinou. Protože byl chleba tvrdý, pravděpodobně blonďákovi udělal monokl. Had zmizl a oni se otočili na Popelka.

Ten se radši otočil a zdrhal. Vznešení pánové se samozřejmě rozběhli za ním. Popelek utíkal, namlel si držku, vstal a běžel dál. Znova spadl... Zastavil až u tří koní, vyskočil na nejbližšího z nich a rozjel se pryč.

„Ne. Zastav! Kyuubi si nedá jen tak říct. Zlomíš si vaz.“ Volal za ním zoufale princ. Mohl a korát vidět, jak se jeho ryzák vzpínal a po 500 metrech černovláska shodil dolů. Ten se skutálel ze stráně, kde dole čekal Itachi. Princ naskočil na jiného koně a rozjel se tam.

„Lee, jdeš pěšky!“ Rozkázal ještě.

„Yes, sir!“ Zasalutoval Lee a rozeběhl se za koňmi. Chlapce nikde neviděli.

„Třeba si zlomil vaz.“ Poznamenal hnědovlasý mladík

„Sklapni, Kibo!“ Okřikl ho blond BOSS jejich výpravy. Všichni se rozjeli směrem k domu.

Když dorazili, málem srazili Tobiho, ten se hořce rozplakal a šel si pro lízátko. Naruto si ještě stihl všimnout mizejících černých vlasů, když si ho zavolal otec.

„Kdes byl?“ Zavrčel BIG BLOND BOSS a na Naruta se snesla sprška slin.

„Pryč.“ Pokrčil rameny a utřel si obličej.

„Nech ho, je ještě dítě.“ Přitulila se ke králi zrzavá královna.

„Žádný dítě. Je mu 17, bude se ženit a...a...a kde KUR*A je?“ Rozhlédl se a spatřil v dáli Naruta s koněm.

„Jedem.“ Rozkázal. Jiraya práskl bičem a pětispřeží žab se rozjelo vpřed.

Deidara podpíraný sluhy jim mával, pak se belhal domů.

O týden později se krajem roznesla zpráva, že Naruto hledá TOHO nevěstu. Všichni věděli, že princátko je na chlapečky. Pořádal proto tři dny za sebou ples.

V domě vypukla panika. Šaty se válely všude.

„Kakashi, pojedeš do města a koupíš......“ Rozkazovala Konan.

„Hai, hai.“ Poškrábal se služebník ve svém šedém háru. Pak se tiše zeptal Popelka, co chce on.

„Co ti cestou cvrnkne do nosu.“ usmál se plaše Popelek a šel žehlit spoďáry.

Kakashi tedy nakoupil a Popelkovi přivezl...tři buráky. Popelek si je pečlivě uložil.

„Tak...tady to přebereš a chraň tě ruka Jashinova, jestli to nebude hotovo, až se vrátíme.“ Rozkázala Blue v růžových korzetových šatech a pak i Tobim a Deidarou odkráčela.

Černovlásek si povzdechl. Hrách a popel....do rána přebrat, to nemá šanci. Najednou se do pokoje vplazilo stádo hadů a čile začalo přebírat. Popelek se radši odebral do jiného pokoje.

„Tak si teda aspoň dám burák.“ Vytáhl burák z kapsy. Rozlouskl ho...ale místo jídla se ze skořápky vyvalil oblak dýmu. Popelek se rozkašlal. Když se kouř rozptýlil, uviděl černovlasý chlapec krásný šat. Tmavě modrý, bíle vyšívaný. Spolu s tím uviděl bledého černovlasého muž.

„Ahoj.“ Zasyčel. „Jsem Orochimaru, tvůj kmotřička.“

„A-ahoj.“ Vykoktal Popelek. Orochimaru se usmál.

„Oblékni si šaty, nasaď masku a jeď na ples. A ještě...nezapomeň, do deseti musíš být doma.“

„Proč? Šaty zmizí?“ Divil se chlapec.

„Ne, ty hloupý. Máš večerku.“ Popelek se oblékl, nasadil masku a odjel na Itachim.

Tam byl již ples v plném proudu. Když Popelek vstoupil, zraky všech se upřely na něj. Pod svou škraboškou se začervenal, neměl rád pozornost. Pomalu scházel ze schodů a díky své „šikovnosti“ se samozřejmě ze schodů sesypal.

Okamžitě k němu přispěchal princ a pomohl mu na nohy. Pak se sklonil k jeho ruce a políbil ho na dlaň.

„Vítejte.“ Usmál se zářivě na vykolejeného Popelka. „Zatančíme si?“ Zeptal se a táhl černovlasého chlapce na parket. Popelkovi tanec opravdu moc nešel, ale po chvíli se to srovnalo, protože se začal soustředit na krásu prince a vybodnul se na okolí.

Konan si maskovaného chlapce prohlížela. Svou nešikovností jí připomněl Popelka, ale ten přeci přebíral.

„proč si nesundáš masku?“ Zeptal se Naruto zvědavě, protože chtěl vidět tvář toho chlapce.

„Nejde to, můj princi.“ sklopil hlavu Popelek. To se jim ovšem stalo osudným protože Popelek zakopl a Naruta při pádu stáhl na sebe. Vůbec si nevšimli, že se na ně dívá celý sál. Naruto se Popelkovi vpíjel do černých očí. Pak ovšem vstal a odvedl Popelka do zahrady.

„Máte krásnou zahradu, princi.“ Usmíval se chlapec, když uviděl, že celá zahrada je z plyše. Tráva, stromy, voda. Princ se jen usmíval.

Najednou se Popelek podíval na hodiny. Bylo za deset deset.

„Promiňte, princi, musím jít.“ Vytrhl se z bezpečné princovy náruče a utíkal ven. Málem se cestou zabil. Pak naskočil na Itachiho a rozjel se domů. Stihl to tak tak. Taky jel nejrychlejším tryskem. Když odbíjelo deset, ulehal do postele. Usnul a celou noc se mu zdály sny o plyšovém princátku.

Ráno vstal, připravil snídani a celou dobu poslouchal Deidarovo zasněné vyprávění o překrásném blonďákovi. Jak prej celou noc tančil jen s ním a teď ho pekelně bolej nohy.

Večer zase Konan s Deidarou a Tobim odjela a nezapomněla mu zadat přebírání, tentokrát kukuřice a popela. Vzápětí se tam připlazili hadi a začali přebírat. Popelek již s očekávání otevřel druhý burák. Z něj vypadl světle modrý, stříbrně vyšívaný oblek a maska. Opět se tam objevil kmotřička Orochimaru.

„Nezapomeň...“

„Jo jo, v deset večerka.“ Řekl Sasuke otráveně a nedočkavě se vydal na zámek. Tam na něho Naruto již čekal pod schody. Což se ukázalo jako skvělý nápad, protože Popelek opět zakopl a skončil Narutovi v náručí.

„Vítej.“ Usmál se Naruto zářivě a odvedl si Popelka na parket. Každou chvíli ho chytal, ale vůbec mu to nevadilo. Stejně jako včera se Popelek před desátou vytratil.

Dalšího dne se Naruto rozhodl tajemného krasavce chytit.

Když chlapec vstoupil, tentokrát v bílém šatu, se zlatým vyšíváním, vyplížil se Iruka na Narutův rozkaz ven a po schodech rozložil pletivo.

„Jaké je tvé jméno?“ Ptal se Naruto víc než zvědavě.

„To nemohu říct, můj pane. Stihl by mě krutý trest.“ Dál se Naruto na nic neptal, jen tančil a chytal Popelka.

Jako vždy se Popelek princi před desátou vytrhl a vyběhl ze sálu. Naruto se rozběhl za ním. Viděl Popelkův další pád a pak se černovlásek z pletiva vymotal, zůstala po něm jen bota. Bota z jemné látky, dělaná na jemnou nožku.

Princ objížděl po celém království a hledal ho. Už snad každý chlapec, mladík i muž zkusil tuto botu, ale nikomu nebyla. Jako poslední zbýval Uchihův dům.

Přijeli tam a ven se vyhrnul Deidara a hned natahoval nožku. Potřeboval by ji tak poloviční, aby se tam vešel. Tobimu taky nebyla.

„Není tu již žádný chlapec?“ Zeptal se Naruto sklesle.

„Ovšem že ne.“ Ozvala se Konan.

„Opravdu?“ Zamračil se Iruka, něco se mu tu nezdálo.

„Tvrdíte, že lžu?“ Zvýšila Blue hlas.

„Ne. Jen tvrdím, že o vašich slovech by se dalo s úspěchem pochybovat.“ Naruto vyprskl smíchy.

Najednou se ozval výkřik a do Narutovy náruče dopadl Popelek. On se totiž rozhodl utéct a chtěl sešplhat z věže, do kterého macecha zamkla.

Naruto ho postavil na zem.

„Já to říkal.“ Výskl vítězně Iruka.

„Ale to je jen Popelek. Ten na vašem plese nebyl...“ Zamlouvala to Konan.

„To se uvidí.“ Naruto Popelkovi zvedl nožku a bez problémů na ni obul botu. „Našel jsem tě.“ Objal ho kolem pasu.

Pak nasedl i s Popelkem do kočáru a odjel.

Byla veeelká svatba(i svatební noc prý byla velkolepá).

A jestli neumřeli na tuberu, tak se tam miliskujou dodnes xDDD.

HAPPY END

PS: Konan s Tobim a Deidarou král odsoudil k uvěznění do jednoho domu s Jirayou a ten si na nich zkoušel svoje úchylárny.

1) Tady, Deidarova píseň