Když láska zavelí...rozum je v pr**** ^__^

Bylo, nebylo, kdysi dávno žili v zemi Ohně král a královna. Chrabrý král Minato a laskavá královna Kushina. Oba se pomalu vzdávali naděje na dědice, když jednou do paláce přišla medic-nin Tsunade a poradila Kushině, aby přestala s hormonální antikoncepcí. A opravdu, její rada zabrala. Netrvalo dlouho a královna byla v tom.

Si tak jednou seděla u okna a vyšívala

„Ach kéž by moje dcerka měla vlasy jako slunce, oči jako nebe, rtíky barvy krve a pleť stejnou jako sníh.“ Píchla se do prstu, a tak ta nána naivní zapečetila osud svůj i svého dítěte.

Nastal den D, hodina H a minuta M. Jinými slovy čas Č, čas porodu.

„PV! PV! ČP! ČP!“ Začala křičet zrzka. Velekrál tam přiběhl.

„CO?“ Ptal se vyjeveně.

„Praskla voda! Čas porodu! Padej pro Tsunade!“ Zařvala ta něžná těžkotonážní žena.

Po několika hodinách se komnatou rozlehl křik. Sotva se Kushina podívala na svou....SYNA(!!!), zemřela. Za dokonalé dítě zaplatila životem. Král Minato sice svou ženu oplakával, ale synka si zamiloval.

„Synku, seženu ti maminku.“ Usmál se. A jak řekl, tak udělal. Vyhlásil soutěž: MINATO HLEDÁ MATKU PRO PRINCE. Soutěž se opravdu ujala, takže trvalo dlouhých 9 let, než si někoho našel.

Velekrál onu osobu přivedl do paláce.

„Sněhurku, přivedl jsem ti maminku.“ Oznámil radostně devítiletému chlapci.

„Jmenuje se Orochimaru.“ Blonďáček našpulil své rudé rtíky a zadíval se na kreaturu. Ta se na něho slizce usmála.

„Rád tě poznávám Sněhurku-kun. Doufám, že z nás budou přátelé. Něco jsem ti přinesl.“ Podal mu hada.

Sněhurek nejdřív zaječel, pak si dodal odvahy a zapíchl hada pletací jehlicí, která upadla spícímu chůvě Irukovi.

„Sněhurku!!!“ Okřikl ho Minato.

„Oh, to nic.“ Usmál se Orochimaru. Jen počkej spratku. Pomyslel si.

„Jdu si hrát s Kyuubim.“ Řekl tiše Sněhurek a odešel.

Netrvalo dlouho a byla svatba. Asi měsíc po svatbě velekrále zakousl „nějaký“ jedovatý had. Ubohému Sněhurkovi nastaly zlé časy. Macecha mu zadával samé těžké práce.

Měl totiž své tajemství, kouzelné zrcadlo. Všiml si rostoucí Sněhurkovy krásy. Proto si zavolal myslivce Kakashiho.

„Odvedeš Sněhurka do černého lesa. Tam ho zabiješ a jeho srdce mi přineseš jako důkaz!“ Rozkázal královna.

„Hai.“ Přikývl šedovlasý muž.

Opravdu odvedl blonďáka do lesa, ale zabít ho nedokázal. Odehnal ho a zabil srnu, jejíž srdce pak odevzdal Orochimarovi.

Sněhurek bloudil lesem a měl strach. Až zabloudil ke krásné vilce. Vešel dovnitř, spatřil vyřezávaný stůl a na něm skleničky, talíře, příbory, od každého sedm. Jelikož měl hlad, snědl polévku, která tam byla. Pak vyšel do schodů, kde otevřel dveře a uviděl...

…-chvíle napětí-...

sedm postelí. Byl velmi unavený, a tak se natáhl a usnul.

Vzbudily ho dohadující se hlasy.

„Musíme ho vyhodit.“ Ozvala se nějaká žena.

„Ale Anko, vždyť je tak KAWAIII!!!“ Uslyšel dva o poznání něžnější hlásky.

„Sakuro, Ino ty vaše MOE blbosti nás přivedou na scestí.“

„Anko, tak si ho necháme. Opravdu je kawai.“

„I ty Temari?“ Podivila se Anko.

„M-mohly bychom si ho tu nechat.“ Ozval se stydlivý hlásek.

„Jestli bude chtít.“

Sněhurek otevřel oči. Nad ním se sklánělo sedm žen(Ino, Sakura, Hinata, TenTen, Temari, Anko a Guren).

„KAWAIII!!!“Zavyly blondýna s růžovovlasou holkou najednou. Představily se mu.

„Kdopak vlastně jsi?“ Zeptala se Guren.

„Princ Sněhurek ze země Ohně. ...(příběh)...Musel jsem prchnout, aby mě macecha nezabil.“

„Zů-zůstaneš tu s námi Sněhurku?“ Zeptala se Hinata. Sněhurek přikývl.

„Musíš se vykoupat.“ Prohlásila Ten Ten a odtáhla ho do koupelny, kde mu napustila vanu plnou horké vody.

Blonďáček se cachtal, dívky se činily, vybavily mu pokoj atd.

Když Sněhurek vylezl z koupelny celý v ručníku, přišla k němu Ino a vrazila mu do ruky hromádku látek.

Z té se nakonec vyklubal obleček jako pro panenku(kalhoty, tričko do půl stehen, mašličky, volánky) ve žlutomodré barvě. Nebyl si tím jistý, ale co měl dělat.

Děvčatům se v tom moc líbil, tak mu takové oblečky šila i nadále.

Sněhurkovi táhlo na 17, ale dívkám se zdál stále stejně KAWAIII.

Nastal den, kdy se královna zeptal zrcadla:

„Pověz mi , kdo je v zemi zdejší, ze všech nejkrásnější.“ Zrcadlo znatelně zaváhalo, ale nakonec vyřklo ortel

„Sněhurek.“

„Ten je dávno pod drnem.“ Zavrčel královna.

„Ne, žije v temném lese se sedmi kunoichi(nechvalně známá banda dělnic).“ Orochimaru zatnul pěsti a odkvačil do laboratoře.

Tam dělal pokusy, až vyvinul ultimátní jed, který vpravil do jablka.

Pak se pomocí lektvaru přeměnil na babičku a vydal se do lesa k vile(měl GPS, tak trefil).

Našel Sněhurka v modrobílém panenkovském oblečku, jak vesele běhá s Kyuubim, devítiocasou liškou. Sice vyrostl, ale jinak se skoro vůbec nezměnil. Vlasy měl stále stejně zlaté, zářivě modé oči nepozbyly svůj lesk, rtíky zůstaly rudé a pleť bledá.

„Dobrý den chlapče.“ Zachraptěl babička, Sněhurek se zastavil a podíval se na osobu.

„Dobrý.“ Usmál se.

„Copak děláš?“

„Čekám, až se moje opatrovnice vrátí.“ Usmál se Sněhurek nevinně.

„Nechceš jablíčko? Kdo ho sní, může si něco přát.“ Ukázal mu lákavé červené jablíčko.

„No...dobře. Děkuji.“ Vzal si blonďáček jablko. Orochimaru se vypařil. Zakousl se do jablka a padl jako podťatý k zemi. Po chvíli tam přiběhl Kyuubi a šťouchal do něho. Nakonec ožral jablko a chcípl taky.

Po několika hodinách se z fabriky na sklo vrátily kunoichi a našly ho ležet na zemi.

„Někdo nám otrávil Sněhurka.“ Vyjekla Sakura, která si všimla ohryzku. Hinata omdlela, Ino se Sakurou plakaly a ostatní hodně moc nadávaly.

„Nemůžeme ho tu takhle nechat.“ Poznamenala Anko. Tak se tedy vydaly do fabriky, zpátky se vrátily se skleněnou rakví.

V té ho pak odnesly na mýtinu, na které celý měsíc truchlily.

Jednoho dne tím krajem cválal na svém bílém koni princ jménem Sasuke. Udivilo ho sedm žen sedících kolem rakve. Slezl z koně a přišel blíž.

Zarazil se. V rakvi ležel přenádherný blonďatý mladík. Rudé rty měl jakoby našpulené k polibku.

„Kdo je to?“ Zeptal se. Růžovláska k němu zvedla zelené uslzené oči.

„Sněhurek. Princ ze země Ohně.“ Vzlykla.

„Zabil ho jeho macecha. Otrávil ho.“ Poznamenala tmavovlasá žena.

Sasuke se na Sněhurka zadíval a sundal skleněný poklop. Ženy zpozorněly, ale Sasuke ho jen pohledal po tváři. Pak se sehnul a mladého prince políbil na ty hříšné rty.

Když se odtáhl, smutně se pousmál. Zamiloval se, ale co s tím, když Sněhurek nežije.

Náhle se však blonďáček prudce nadechl. Otevřel oči, zadíval se na Sasukeho a začervenal se.

„Kdo jste?“ Zeptal se tiše.

„Jsem Sasuke. Zamiloval jsem se do tebe již na první pohled a chtěl bych si tě vzít.“ Sněhurek se mu vrhnul kolem krku.

„Samozřejmě si vás vezmu, uhozený...teda urozený princi.“

Políbili se a pak se Sněhurek dostal do okupace kunoichi.

Když se Sněhurek rozloučil, vytáhl ho Sasuke na svého koně a odjel i s ním do svého království.

A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.

PS: Kunoichi udělaly zátah na Orochimara a zakroutily mu krkem. Pak se vrátily do fabriky a vyráběly pro Naruta skleničky.